Tréninkový týden č. 52 - 24. - 30. 12. 2012
Vánoce a poslední nejen běžecký týden v tomto roce!
Na Štědrodenní pondělí jsem měl od trenéra možnost si zvolit individuální trénink. Skvělý dárek. Původně jsem opravdu chtěl jít běhat - pěkně ráno. Jít se napřed proběhnout a pak až zdobit stromeček.. Ale probudil jsem se s bolestí v krku a celkově mi nebylo do zpěvu a ani do běhu. Tak jsem byl odpoledne akorát na procházce, která dala asi 4 kilometry. Byl to vlastně okruh, na kterém jsem začínal točit svoje první bežecké kilometry.
V úterý bylo plánované volno a jelikož mi z celého týdne bylo pocitově nejhůř, tak jsem ani nehodlal vyběhnout.
Ve středu jsem se po návštěvě v Českých Budějovicích vrátil až za tmy. V krku mi stále bolelo, venku lehce deštivo, ale vyběhnout jsem prostě musel. Už jsem měl dost toho sezení a válení se. S přejídání se všemožnými dobrotami a cukrovím jsem problém neměl, protože letos se nějak nedostavila moc chuť, respektive lépe řečeno taková ta brutální touha všechno sežrat. A já jsem za to rád. Tělo si řekne, co potřebuje! A toho se snažím držet.
Zpět ke středečnímu běhu - souvisle jsem si odběhl necelých 11 kilometrů. Prvních deset kilometrů se opět vešlo pod hodinu a to se jednalo o pomalejší tempo. Vzal jsem si po nějaké době zase tlumené Asicsy (boty) a je znát, že jsem si zvykl na minimalistické Inovejty.
Jóó málem bych zapomněl - po párečku srnek u cyklostezky jsem potkal zajíce na golfu. Nejspíš jsem ho načapal při hraní, ale než jsem na něj stačil křiknout, že to na něj maršálovi nepovím, už byl pryč. Mám radost, další zviřátko do sbírky! Jsem zvědav, jaký další živočišný druh bude následovat. Nápady?
Na čtvrtek jsem plán od trenéra psaný již neměl, ale domluvili jsme se na kratším výběhu, ze kterého se stal jeden z nejkratších běhů za poslední týdny - jen 6 a půl kilometru. Po odhadem deseti krocích začalo pršet, ale už nebyl důvod se vracet. Déšť ani cokoliv jiného mi při běhu nevadí. Tempo bylo volnější, ale na trati bylo pořádné stoupáníčko v Chrástu od rozvodněné řeky Klabavy na Chrástecký vrch. Převýšení asi 140 metrů. Tam se mi frekvence tlukotu srdce také zvedala úměrně s terénem. Všude bylo spoustu bláta, tak to pěkně lítalo kolem. Bylo vlastně všude :D
Běžecké hrátky v tělocvičně se tentokrát netradičně konaly v pátek dopoledne. Musel jsem kvůli tomu vstát, ale změna je život. Na závěr se mi trenér ptal, jestli už poznávám nějaké změny ve svém běhání, načež poznamenal, že to už vidět je. Wow. Pochvala. Ale asi to spíš znamená, že na začátku to bylo dost mizerný. A vůči tomu to teď je viditelně lepší. Ale stejně to jednoho potěší.
Sobota byla ve znamení delšího souvislého volnějšího běhu. Skvělý bylo, že jsem si ve čtvrtek boty vyčistil, protože jsem neuběhnul ani 4 kilometry, abych v nich znovu neměl bláto a vodu. Tak jsem pak dalších jedenáct kilometrů čvachtal. Na našem "singletracku" kolem Berounky jsem potkal páreček na kolech. Pán právě lepil duši na svém kole a jeho nejspíš manželka se kochala výhledem na údolí Berounky. Faktem je, že si vybrali pěkné místo. Chtěl jsem jim to ještě nějak okomentovat, ale pán se tvářil blbě, tak jsem je pozdravil, což způsobilo ještě divnější pohledy. Tak možná bylo dobře, že jsem zůstal jen u pozdravu. V Chrástu jsem potkal rodiče, jak se vraceli z odpolední procházky se psem. Za nimi šla nějaká skupinka, ale té jsem nevěnoval pozornost. Pak mi táta povídal, že měli komentář, když mě viděli: "Heleď sportovec, to se mu to běhá!" "No jo, podívej jak je voblečenej..." :D Velmi mě to pobavilo. Doufám, že se v té naší zemičce už také nezávidí, že někdo sportuje nebo běhá.
V úterý bylo plánované volno a jelikož mi z celého týdne bylo pocitově nejhůř, tak jsem ani nehodlal vyběhnout.
Ve středu jsem se po návštěvě v Českých Budějovicích vrátil až za tmy. V krku mi stále bolelo, venku lehce deštivo, ale vyběhnout jsem prostě musel. Už jsem měl dost toho sezení a válení se. S přejídání se všemožnými dobrotami a cukrovím jsem problém neměl, protože letos se nějak nedostavila moc chuť, respektive lépe řečeno taková ta brutální touha všechno sežrat. A já jsem za to rád. Tělo si řekne, co potřebuje! A toho se snažím držet.
Zpět ke středečnímu běhu - souvisle jsem si odběhl necelých 11 kilometrů. Prvních deset kilometrů se opět vešlo pod hodinu a to se jednalo o pomalejší tempo. Vzal jsem si po nějaké době zase tlumené Asicsy (boty) a je znát, že jsem si zvykl na minimalistické Inovejty.
Jóó málem bych zapomněl - po párečku srnek u cyklostezky jsem potkal zajíce na golfu. Nejspíš jsem ho načapal při hraní, ale než jsem na něj stačil křiknout, že to na něj maršálovi nepovím, už byl pryč. Mám radost, další zviřátko do sbírky! Jsem zvědav, jaký další živočišný druh bude následovat. Nápady?
Na čtvrtek jsem plán od trenéra psaný již neměl, ale domluvili jsme se na kratším výběhu, ze kterého se stal jeden z nejkratších běhů za poslední týdny - jen 6 a půl kilometru. Po odhadem deseti krocích začalo pršet, ale už nebyl důvod se vracet. Déšť ani cokoliv jiného mi při běhu nevadí. Tempo bylo volnější, ale na trati bylo pořádné stoupáníčko v Chrástu od rozvodněné řeky Klabavy na Chrástecký vrch. Převýšení asi 140 metrů. Tam se mi frekvence tlukotu srdce také zvedala úměrně s terénem. Všude bylo spoustu bláta, tak to pěkně lítalo kolem. Bylo vlastně všude :D
Běžecké hrátky v tělocvičně se tentokrát netradičně konaly v pátek dopoledne. Musel jsem kvůli tomu vstát, ale změna je život. Na závěr se mi trenér ptal, jestli už poznávám nějaké změny ve svém běhání, načež poznamenal, že to už vidět je. Wow. Pochvala. Ale asi to spíš znamená, že na začátku to bylo dost mizerný. A vůči tomu to teď je viditelně lepší. Ale stejně to jednoho potěší.
Sobota byla ve znamení delšího souvislého volnějšího běhu. Skvělý bylo, že jsem si ve čtvrtek boty vyčistil, protože jsem neuběhnul ani 4 kilometry, abych v nich znovu neměl bláto a vodu. Tak jsem pak dalších jedenáct kilometrů čvachtal. Na našem "singletracku" kolem Berounky jsem potkal páreček na kolech. Pán právě lepil duši na svém kole a jeho nejspíš manželka se kochala výhledem na údolí Berounky. Faktem je, že si vybrali pěkné místo. Chtěl jsem jim to ještě nějak okomentovat, ale pán se tvářil blbě, tak jsem je pozdravil, což způsobilo ještě divnější pohledy. Tak možná bylo dobře, že jsem zůstal jen u pozdravu. V Chrástu jsem potkal rodiče, jak se vraceli z odpolední procházky se psem. Za nimi šla nějaká skupinka, ale té jsem nevěnoval pozornost. Pak mi táta povídal, že měli komentář, když mě viděli: "Heleď sportovec, to se mu to běhá!" "No jo, podívej jak je voblečenej..." :D Velmi mě to pobavilo. Doufám, že se v té naší zemičce už také nezávidí, že někdo sportuje nebo běhá.
Nedělní běh byl už zase o něco kratší než ten sobotní. Kdybych ho měl shrnout do dvou slov, řekl bych - lekací se sprchou. Hned vysvětlím. Nebyl jsem ještě ani udýchaný, když jsem vylekal první paní. Šla s rodinkou na procházku a já je doběhl akorát u lávky. Paní se otočila viděla mě a otočila se zpátky a až pak začala pomalu uhýbat. Jenže to už jsem byl vedle ní a ona se akorát otáčela, kdeže jsem. Tak se pořádně lekla. Tak jsem na ní zavolal pardon a zamával. Ozvalo se jen: "To je dobrý, jen jsem nečekala, že budete tak rychlej!" V duchu jsem se smál a běžel jsem dál. Pak jsem si kus střihnul přes louku, kde jsem se rozhlídl na nepěkně vyhlížející černý mrak nad Plzní a uslyšel nějaké lidi. Pokračoval jsem pěkně do lesa napřímo mimo cesty s tím, že na nějakou určitě hodně brzo narazím. Po pár metrech jsem se na cestu skutečně dostal a na ní zase jiná paní s dětmi a psem. Koukala na mě jak na zjevení, které si to valí pěkně lesem. Oči vykulený, huba otevřená tak, že by jí tam mohli přistávat dvojplošníky. Tak jsem lekal napodruhé. Štráduju si to dál, nastává fáze z kopečka, tak to jede i mě a bavím se tím, jak lekám lidi. Začíná pršet a postupně zesiluje až na takový ten letní šupec. Potkávám pána se psem. Jestli se lekl, to nevím, ale také se rozbíhá, ale já jsem rychlejší. Běžím si to dál a najednou zaslechnu něco divného a hodně dupajícího za sebou. Ohlédnu se jen letmo a vidím něco černého, jak mě rychle dohání. Tentokrát jsem se leknul já a pěkně! Ohlédnu se pořádně - pán se psem. Povídám: "Teda fuj, já se vás lek! Taky běžíte?" "Jo to víte, když je taková bída," odpovídá pán. Poznámka - stále hodně slušně pršelo. Pán i se psem mi předbíhá - z toho šoku jsem zpomalil. Ale pak se chytnu a postupně ho dotahuji. Po doběhnutí na silnici však zastaví a tak bežím zase sám. Kousek před cílem přestává pršet a objevuje se krásná duha. Doběhnu domů celý promočený a táta se diví, že pršelo. Dyť svítilo sluníčko. Že se zatmnělo připisoval tomu, že už zapadlo Slunko.
Tolik prozatím o radosti z mého pobíhání. Parádní závěr posledního týdne v tomto dvanáctkovém roce. Zbývá ještě jeden den, ale o tom až v příštím roce :D. Celková týdenní kilometráž je rovna 40 kilometrů.
Žádné komentáře:
Okomentovat