Tréninkový týden č. 1 - 31. 12. 2012 - 6. 1. 2013
Do prvního týdne nového roku patřil ještě poslední den s přívlastkem 12. Na Silvestra jsem byl na krosu v Borském parku a psal jsem o tom zde.
V úterý jsem dal volnější výběh po závodě. Ale asi jsem to trochu přehnal se vzdáleností. Nebylo to nic dlouhého - jen necelých 11 kilometrů, ale i tak mi v závěru trochu docházelo, že mělo být něco trochu kratšího. Ale snažím se být dobrý vytrvalec, tak jsem to samozřejmě odběhnul celé.
Hodina a půl strávená v tělocvičně přišla na řadu ve středu dopoledne a byla laděna spíš na posilování.
Hodina a půl strávená v tělocvičně přišla na řadu ve středu dopoledne a byla laděna spíš na posilování.
Ve čtvrtek jsem se rozhodl dát si volno. Cítil jsem trochu úvanu a byl jsem před první zkouškou v tomto semestru, tak jsem se chtěl ještě pořádně učit a v průběhu odpoledne jsem se přesouval do Prahy.
Po páteční (úspěšné) zkoušce jsem vyběhnout již neváhal - zbavit se všech těch nervů a stresu. A bylo to znát, protože mi poměrně chvíli trvalo, než jsem se "do běhu dostal". Než se mi začalo běžet příjemně. Říkám tomu syndrom prvních pěti kilometrů. Zhruba takovou vzdálenosti mi to totiž trvá. Řekl bych, že to je doba, než se líný mozek, který chce veškerou energii jenom pro sebe, smíří s tím, že tentokrát musí zdroje přesměrovat do plic, srdce, šlach a svalů. Pak najednou začnu běžet rychleji, přestanu se zadýchávat a už jen běžím na vlně opojen endorfiny.
Sobota byla tak jako minulý týden ve znamení delšího volného běhu. Přidal jsem jeden kilometr oproti minulému týdnu. Uběhnul jsem to ve velké pohodě, prakticky v kuse - měl jsem tam jeden hodně prudký výběh kopce - cca 200 metrů s převýšením přes 50 metrů. Víc jak půlku toho krpálu jsem vyběhnul, ale tepovku jsem měl již na 170, tak jsem na chvíli přešel do svižné chůze. Jakmile začala tepovka klesat, tak jsem se znovu rozběhl. Chtěl jsem tím udržet volnější tempo na nižší tepovce a nechtěl jsem to rvát.
V šestý den nového roku jsem se proběhl zejména po golfovém hřišti. Čekal jsem déšť, který nepřišel, tak jsem vzal silničky (boty) a jal se brousit podrážky o asfaltové cestičky pro golfová vozítka. Připadal jsem si trochu unavenější a tentokrát se mi nijak oslnivě neběželo. Ale každý den nemůže být posvícení. Po běhu jsem se ještě zapotil v sauně za poslechu Němého Bobeše.
Celkový týdenní kilometráž - 49 kilometrů, což znamená po delší době zase navýšení počtu naběhaných kilometrů za týden.
Po páteční (úspěšné) zkoušce jsem vyběhnout již neváhal - zbavit se všech těch nervů a stresu. A bylo to znát, protože mi poměrně chvíli trvalo, než jsem se "do běhu dostal". Než se mi začalo běžet příjemně. Říkám tomu syndrom prvních pěti kilometrů. Zhruba takovou vzdálenosti mi to totiž trvá. Řekl bych, že to je doba, než se líný mozek, který chce veškerou energii jenom pro sebe, smíří s tím, že tentokrát musí zdroje přesměrovat do plic, srdce, šlach a svalů. Pak najednou začnu běžet rychleji, přestanu se zadýchávat a už jen běžím na vlně opojen endorfiny.
Sobota byla tak jako minulý týden ve znamení delšího volného běhu. Přidal jsem jeden kilometr oproti minulému týdnu. Uběhnul jsem to ve velké pohodě, prakticky v kuse - měl jsem tam jeden hodně prudký výběh kopce - cca 200 metrů s převýšením přes 50 metrů. Víc jak půlku toho krpálu jsem vyběhnul, ale tepovku jsem měl již na 170, tak jsem na chvíli přešel do svižné chůze. Jakmile začala tepovka klesat, tak jsem se znovu rozběhl. Chtěl jsem tím udržet volnější tempo na nižší tepovce a nechtěl jsem to rvát.
V šestý den nového roku jsem se proběhl zejména po golfovém hřišti. Čekal jsem déšť, který nepřišel, tak jsem vzal silničky (boty) a jal se brousit podrážky o asfaltové cestičky pro golfová vozítka. Připadal jsem si trochu unavenější a tentokrát se mi nijak oslnivě neběželo. Ale každý den nemůže být posvícení. Po běhu jsem se ještě zapotil v sauně za poslechu Němého Bobeše.
Celkový týdenní kilometráž - 49 kilometrů, což znamená po delší době zase navýšení počtu naběhaných kilometrů za týden.
Žádné komentáře:
Okomentovat