Tréninkový týden č. 16 (15. - 21. 2013)
Času do maratonu ubývá. Tak jsem se do tréninku tento týden pořádně opřel a bylo z toho hned několik zlepšení osobních maxim.
Začal jsem v pondělí velice příjemně. Vyběhli jsme se spolužákem Hradym na konverzační běh. Pro něj to byl pohodový výklus, pro mě to byl skoro trénink maratonského tempa (o trochu pomalejšího), ale přesto jsem u toho zvládal v pohodě souvisle mluvit - teda krom závěrečného kopce a schodů. Rád s ním chodím, protože mi to motivuje běžet o něco rychleji. A pokec taky výbornej. Škoda jen, že jsem blbec a nechal jsem si kraťasy doma v Dýšině, protože bylo celý týden moc pěkně a já se vařil ve tříčtvrtečních elastácích.
Běžeckou pohodu nám ovšem narušili nějací blbečkové v Bostonu, což mi docela vzalo. Rozhodl jsem se proto věnovat úterní běh obětem a zraněným z Bostonského maratonu. Musím říct, že to všechno ve mně vřelo. Rozhodně se mi neběželo pěkně. Měl jsem i Prahy pokrk. Chtěl jsem do lesa, na louku. Pryč od lidí, pryč z města. Všude mi to různě smrdělo, ať už to byl Botič, kanály, rozkvetlé keře. Všude spousta lidí. Věděl jsem, že kdybych se vydal na přelidněnou cyklostezku u Vltavy, tak by to pěkně štvalo.
Na středu jsem si naordinoval delší běh. Rozhodl jsem se pro trasu z Libuše přes Modřanskou rokli, k Vltavě a podél ní až na Podolí. Doufal jsem, že aspoň v Rokli bude málo lidí a bude tam klid. Což se mi zaplať pánbůh vyplnilo. Jen pár maminek s kočárky a cyklistů. To bylo ok. Horší to bylo u Vltavy, kde to místy bylo dost hustý, ale hlavou jsem byl jinde. Dal jsem sice 17 kilometrů a to i v docela slušným tempu 5:38 na 1 km, ale postupně mi bolelo snad vše na nohou. V závěru už tak nějak vše. Bylo mi děsný vedro. Pot mi tekl do očí - to nesnáším. Budu to muset nějak pořešit. Na šátek bylo už asi moc teplo. Pak mi v samotným závěru došla i voda. Ledvinka mi začíná nevyhovovat, aby mi neskákala musím ji mít dost na fest, jenže z toho mi pak bolí svaly u kyčlí. Dostal jsem jí před mnoho mnoho lety darem, ale používat jsem jí začal de facto až loni s během. Kdybych objevil něco pěkného a dobře pasujícího, asi neodolám.
Ve čtvrtek konečně přišlo to, nač jsem se od začátku týdne těšil. Byl jsem zase doma, mohl si vzít kraťasy a vyrazit pěkně do lesa. Bylo to krásný. Vyloženě na lehko. Ani klíče od baráku jsem neměl. Bylo teda hodně teplo - asi 27° C. Když jsem tedy druhý a třetí km stoupal do kopce, tak mi trochu vyschlo v krku. Ale kolem čtvrtého km jsem měl při cestě potůček, tak jsem věděl, že to bude v pohodě. Voda sice dost studená, ale ksichta jsem si opláchl a napil se a hnedle jsem se cítil líp a o sto procent svěžejší. Jedním slovem - labůžo! Bez téhle občerstvovačky nevím, jak bych doběhl.
Aby té radosti nebylo málo, přišel mi toužebně očekávaný mail. Předmět: Číslo účastníka přiřazeno. Uf uf. Rozbušilo se mi srdce. Je to tady. Dostal jsem startovní číslo na maraton! Hnedle klikám na mail a přemýšlím a doufám v nějaké pěkné, magické. Jo tady: 2839! Hustý. Moment, to mi něco připomíná.. No jo - nedávný půlmaraton, to jsem měl 3849. Už vidíte tu symboliku?! Taky by to mohlo znamenat čas 3:28:39, poznamenal Dušan z DM. To ještě uvidíme...
Páteční maso na ovále bylo hodně výživný. Rozklus, abeceda, 3 x 60 rovinky max. 5 x letmých startů - 30 m max, 30 m na 90 procent. 100 m referenčně max (15 s). 5x(3x100 m submax(16-17 s) 45 s meziklus nebo mezichůze) 2.5 min mezi sériema. Pak závěrečný výklus. Došel jsem k závěru, že rychlost bolí!
V sobotu jsem si naordinoval lehký klus. Po dlouhý době jsem si nevzal tepákoměřič. Ze začátku za deštíku, ale krásně čistej a vlhkej vzduch. Oproti čtvrtku ale docela kosa. Vzal jsem to po louce kolem řeky (prvně jsem tuhle cestu zkusil), pak následoval krásnej výběh do stráně - krpál jako kráva, spadaný stromy, bláto - cestička pro zvěř. Pak jsem se ocitl u vrátek do ohrady s ovcema, tak jsem si otevřel a zavřel za sebou. O sto metrů dál se to zopakovalo. A jakou krásný kus cesty jsem se to ty dlouhá léta šidil?! Přesto jsem byl potom docela bolavej.
Na samotný závěr týdne jsem se docela těšil, zároveň jsem z toho měl docela obavu. Jedu 12. den bez volného dne a na nohách to bylo docela znát. Vstal jsem ráno v 7, nohy bolely. No to není dobrý, ale není to nijak nepřekonatelně hrozný. Vyrazím, to je jasný. Znělo ráno mé odhodlání. Něco jsem posnídal, připravil si vercajk, nahrál trasu do Garmina a rozloučil se. Do Plzně na vlak to je tak desítka, to doběhnu. Když mi dojde potom, dá se to zkrátit nebo zavolat táta-taxík. Ale bral jsem to jen jako nejkrajnější variantu, kdybych na tom byl opravdu hodně blbě.
Vyrazil jsem. Nohy fakt ztuhlý a trochu bolavý, ale šlo to. A docela pěkně svižně. Brzo jsem se do toho dostal. Bylo mi docela chladno, vyrazil jsem jen v triku a kraťasech, pofukoval chladný vítr, ale věděl jsem, že se brzo pořádně zahřeju. Nikde nikdo. Totálně jasná obloha. To je paráda. Kochal jsem se. Před pátým kilometrem jsem se dostal k Berounce a Dolanskýmu mostu. Jo tudy se pak budu vracet za nějakou tu párhodinku. Razil jsem si to dál po pravým břehu Berounky, krásným singletrackem, kterému se zde říká Plzeňská stezka. Na druhým břehu mi bude čekat něco hodně podobného. Je to pěkně v terénu, je to nahoru a dolu, klikatí se to. Prostě paráda. Běželo se mi parádně, tak jsem to měl brzo za sebou a doběhl jsem do Bukovce. Tady mi začala asfaltová část. No co se dá dělat. Potkal jsem tu jednoho běžce, kterého jsem zdravil a on na mě koukal jako na blázna. Nu což. Po chvíli jsem potkal běžkyni, která však pilně strečovala a nevěnovala mi vůbec žádnou pozornost. Tak jsem ji ani nezdravil.
Dostal jsem se do Plzně a na Ptačí lávku přes Berounku. Jedeme dál. Není to ideální, ale sil mám ještě dost. A hle prudké stoupání. No krpál jako kráva. Proti mně běžec. Letí jak drak. Znechuceně mávnu na pozdrav. On přidá ještě radostné ahóój. To se mu to běží.. Šlapu ale dál a brzo jsem nahoře.
Teď už jen proběhnout satelitní Bílou Horou a budu zase na měkkým a v lese. No a tady někde to přišlo. Tuším dvanáctý nebo třináctý kilometr. Všechno rázem přestalo bolet. Hustý. Mozek to konečně vypnul! Jako nožky byly tužší, ale všechny nepříjemný pocity byly totálně na pozadí, jen takový šumění. Ten stav, víte že to tam je, ale necítíte to. Dostal jsem se po chvíli zase na parádní uzoučkou cestičku a hodil jsem tam vyšší kvalt. No když to běží, tak to prostě běží. Tady mi ty kilometry vysloveně skákaly jeden za druhým. Byl jsem jako v transu. Dorazil jsem k Malochově skále. To jsem musel zastavit a trochu se pokochat. To byla nádhera. Výhled na malebné údolí zákrutů Berounky. Abych využil zastávky, natlačil jsem do sebe gel. Citrónovej Enervit. No to byl hnus. Chvíli mi trvalo než jsem ho usadil. Hned jsem to zase rozběhnul. Nohám se nechtělo, ale po pár metrech rezignovaly. Následovaly brutálně technický pasáže: skalky, kameny, kořeny, hodně příkrý svahy. Leccos z toho se nedalo ani běžet. Pak už jsem se dostal na širokou cestu. V dálce jsem zahlédl baráky. Jo to bude Druztová, hurá. Na hodinkách svítilo 20 kilometrů. Jo to už je v pohodě to dám. No jenže.
V Druztový jsem blbě zatočil, ale nepřišlo mi to divný, bylo to z kopečka. Bežím dál. A hele dva obrovský bernardýni. Jednoho si majitel chytnul. Ten druhej to rozběhnul ke mně. Ajaj. Bum. Dostal jsem čenichovku do boku. Eh. no tak jo. Až po nějaký chvíli mi došlo, že šel najisto na kapsu s Fidorkou. Po padesáti metrech však silnička končila. Slepá. Do hajzlu. Tak zpátky kolem psů a do kopce. Ty už naštěstí byly zavřený. Běžím dál, těším se domů, vzpamatovávám se. Hele hřbitov. To je fakt příhodný. Běžím si z kopečka, paráda. A hle, zase slepá. Sakra co dělám blbě! Tak se zase vracím. Koukám do mapky. Aha to asi musím hřbitovu blíž. To je divný, tady ale žádná cesta neni?! Dojdu až k vratům na hřbitov, načež se mi ukáže žlutá a drobná cestička. Hurá mám to! Vybíhám. Pěkná cesta, kolem rybníčka, kolem chat. No jenže následuje hroznej krpál. Ty voe co jsem komu udělal, to je den. Seru na to, to neběžím. Tak to vysupeně vyjdu. Tuhle podpásovku jsem nečekal.
Ale už se nacházím na známým místě, čeká mi klesání k Dolanskýmu mlýnu a vím, že kopec bude už jenom jeden. Dostávám se na blbou křižovatku u mostu. Běžím si to po kraji, ale postupně se dostávám na střed křižovatky. Jede auto, nebliká, to je dobře pojede po hlavní. Kretén to však najednou strhne a odbočuje. Já už jsem se chystal, že si to přeběhnu ke kraji vozovky. Lekl jsem jak prase. Ale všechno naštěstí ok. Uff. Překonal jsem po mostě řeku a razil vstříc poslednímu stoupání. To jsem nějak vydřel nahoru. Tam jsem u odpočívadla zastavil a zul botu a srovnal ponožku. Nestojím o žádný puchejře. Domů sice kousek, ale známe.. Domů chyběly takový tři kiláčky. To už doklepu. Na posledním kiláku se ozvalo bolestivě koleno. Radši jsem zastavil, promnul a kousíček to prošel. Dobrý to už doběhnu.
Celkem jsem tedy tento týden naběhal rekordních 86 kilometrů, což je teda neskutečně parádní.
Na samotný závěr týdne jsem se docela těšil, zároveň jsem z toho měl docela obavu. Jedu 12. den bez volného dne a na nohách to bylo docela znát. Vstal jsem ráno v 7, nohy bolely. No to není dobrý, ale není to nijak nepřekonatelně hrozný. Vyrazím, to je jasný. Znělo ráno mé odhodlání. Něco jsem posnídal, připravil si vercajk, nahrál trasu do Garmina a rozloučil se. Do Plzně na vlak to je tak desítka, to doběhnu. Když mi dojde potom, dá se to zkrátit nebo zavolat táta-taxík. Ale bral jsem to jen jako nejkrajnější variantu, kdybych na tom byl opravdu hodně blbě.
Vyrazil jsem. Nohy fakt ztuhlý a trochu bolavý, ale šlo to. A docela pěkně svižně. Brzo jsem se do toho dostal. Bylo mi docela chladno, vyrazil jsem jen v triku a kraťasech, pofukoval chladný vítr, ale věděl jsem, že se brzo pořádně zahřeju. Nikde nikdo. Totálně jasná obloha. To je paráda. Kochal jsem se. Před pátým kilometrem jsem se dostal k Berounce a Dolanskýmu mostu. Jo tudy se pak budu vracet za nějakou tu párhodinku. Razil jsem si to dál po pravým břehu Berounky, krásným singletrackem, kterému se zde říká Plzeňská stezka. Na druhým břehu mi bude čekat něco hodně podobného. Je to pěkně v terénu, je to nahoru a dolu, klikatí se to. Prostě paráda. Běželo se mi parádně, tak jsem to měl brzo za sebou a doběhl jsem do Bukovce. Tady mi začala asfaltová část. No co se dá dělat. Potkal jsem tu jednoho běžce, kterého jsem zdravil a on na mě koukal jako na blázna. Nu což. Po chvíli jsem potkal běžkyni, která však pilně strečovala a nevěnovala mi vůbec žádnou pozornost. Tak jsem ji ani nezdravil.
Dostal jsem se do Plzně a na Ptačí lávku přes Berounku. Jedeme dál. Není to ideální, ale sil mám ještě dost. A hle prudké stoupání. No krpál jako kráva. Proti mně běžec. Letí jak drak. Znechuceně mávnu na pozdrav. On přidá ještě radostné ahóój. To se mu to běží.. Šlapu ale dál a brzo jsem nahoře.
Teď už jen proběhnout satelitní Bílou Horou a budu zase na měkkým a v lese. No a tady někde to přišlo. Tuším dvanáctý nebo třináctý kilometr. Všechno rázem přestalo bolet. Hustý. Mozek to konečně vypnul! Jako nožky byly tužší, ale všechny nepříjemný pocity byly totálně na pozadí, jen takový šumění. Ten stav, víte že to tam je, ale necítíte to. Dostal jsem se po chvíli zase na parádní uzoučkou cestičku a hodil jsem tam vyšší kvalt. No když to běží, tak to prostě běží. Tady mi ty kilometry vysloveně skákaly jeden za druhým. Byl jsem jako v transu. Dorazil jsem k Malochově skále. To jsem musel zastavit a trochu se pokochat. To byla nádhera. Výhled na malebné údolí zákrutů Berounky. Abych využil zastávky, natlačil jsem do sebe gel. Citrónovej Enervit. No to byl hnus. Chvíli mi trvalo než jsem ho usadil. Hned jsem to zase rozběhnul. Nohám se nechtělo, ale po pár metrech rezignovaly. Následovaly brutálně technický pasáže: skalky, kameny, kořeny, hodně příkrý svahy. Leccos z toho se nedalo ani běžet. Pak už jsem se dostal na širokou cestu. V dálce jsem zahlédl baráky. Jo to bude Druztová, hurá. Na hodinkách svítilo 20 kilometrů. Jo to už je v pohodě to dám. No jenže.
V Druztový jsem blbě zatočil, ale nepřišlo mi to divný, bylo to z kopečka. Bežím dál. A hele dva obrovský bernardýni. Jednoho si majitel chytnul. Ten druhej to rozběhnul ke mně. Ajaj. Bum. Dostal jsem čenichovku do boku. Eh. no tak jo. Až po nějaký chvíli mi došlo, že šel najisto na kapsu s Fidorkou. Po padesáti metrech však silnička končila. Slepá. Do hajzlu. Tak zpátky kolem psů a do kopce. Ty už naštěstí byly zavřený. Běžím dál, těším se domů, vzpamatovávám se. Hele hřbitov. To je fakt příhodný. Běžím si z kopečka, paráda. A hle, zase slepá. Sakra co dělám blbě! Tak se zase vracím. Koukám do mapky. Aha to asi musím hřbitovu blíž. To je divný, tady ale žádná cesta neni?! Dojdu až k vratům na hřbitov, načež se mi ukáže žlutá a drobná cestička. Hurá mám to! Vybíhám. Pěkná cesta, kolem rybníčka, kolem chat. No jenže následuje hroznej krpál. Ty voe co jsem komu udělal, to je den. Seru na to, to neběžím. Tak to vysupeně vyjdu. Tuhle podpásovku jsem nečekal.
Ale už se nacházím na známým místě, čeká mi klesání k Dolanskýmu mlýnu a vím, že kopec bude už jenom jeden. Dostávám se na blbou křižovatku u mostu. Běžím si to po kraji, ale postupně se dostávám na střed křižovatky. Jede auto, nebliká, to je dobře pojede po hlavní. Kretén to však najednou strhne a odbočuje. Já už jsem se chystal, že si to přeběhnu ke kraji vozovky. Lekl jsem jak prase. Ale všechno naštěstí ok. Uff. Překonal jsem po mostě řeku a razil vstříc poslednímu stoupání. To jsem nějak vydřel nahoru. Tam jsem u odpočívadla zastavil a zul botu a srovnal ponožku. Nestojím o žádný puchejře. Domů sice kousek, ale známe.. Domů chyběly takový tři kiláčky. To už doklepu. Na posledním kiláku se ozvalo bolestivě koleno. Radši jsem zastavil, promnul a kousíček to prošel. Dobrý to už doběhnu.
Celkem jsem tedy tento týden naběhal rekordních 86 kilometrů, což je teda neskutečně parádní.
Žádné komentáře:
Okomentovat