náramný 5. týden

Tréninkový týden č. 5 - 28. 1. - 3. 2. 2013

Týden jsem začal během v Praze ještě na sněhu. Vzal jsem si s sebou silničky, tak jsem nečekal žádný rychlejší běh a hlavně se snažil, abych nikde neuklouznul a nerozbil si hubu. No první kilometr do parku za televizí (Kavčí Hory) jsem se horko těžko rozbíhával, ale pak přišla pasáž z kopce a mě se to rozběhlo. A rozběhlo se mi to parádně. Pak už to bylo prakticky po rovince cca 5 kilometrů a já jsem držel docela solidní tempo. U Podolské vodárny jsem to však stočil směrem do kopce zpátky na Podolí. To už mi tak rychle neběželo, ale hrozně pomalý to taky nebylo. Do lednové dvoustovky v tu chvíli zbývalo 30 kilometrů.

Zbývaly tři dny, což je pohodových deset denně, to dám. Ale chtěl jsem si být jistý a v plánu to tak i bylo, tak jsem v úterý v přestávce mezi učením vyběhnul na trasu dlouhou 14 kilometrů a podíval jsem se na vlakovou zastávku Modřany. Je to vlastně skoro po rovině podél Vltavy, tak to je příjemné. Nepříjemný je pak akorát výběh zase zpátky ke koleji. Tentokrát po (ne)oblíbených schodech. Přeci jen jsem byl už trochu unavený, tak jsem je rozhodně nevyběhnul jako kamzík. Teplota už šla hodně nahoru, tak jsem neběhal po sněhu, ale po hnusný břečce. V botech jsem měl mokro asi po dvoustech metrech.

Běžel jsem opět kolem Klubu otužilců Vltava. A z dálky jsem už zase zpozoroval človíčka, kterej byl zajímavě oblečenej. Zase pleťový barvy (i když s červeným nádechem), ale tentokrát s větším podílem černé barvy a pobíhalo to. No tak to je otužilec, to je jasný, pomyslel jsem si. A ona to byla nakonec otužilkyně. Ale jaká! Byla naprosto celá rudá. Nebylo to žádné takové to lehké znachovění, když je člověk nervózní nebo když se stydí. Takhle slečna/paní byla fakt rudá, jako kdyby byla natřená barvou. Možná zase někdo něco vylil do řeky..

A zbývalo 16!

Ve středu jsem byl už byl zase doma a po zkoušce opět značně vyšťaven. Vybíhal jsem až za tmy a neměl jsem chuť jít do bláta, tak jsem se vydal na asfaltové chodníčky na golfu. Bylo příjemných 10 stupňů nad nulou. Než jsem vyběhnul, tak jsem si u vrátek kontroloval čelovku, jesli mi svítí. No ještě svítila, ale už hodně bídně a blikala dioda indikace stavu baterie. To mě přece nemůže odradit a vracet už se nebudu! Tak jsem vyběhnul a nakonec ani čelovku nerozsvítil - ani v lese. A byla to paráda. Co jsem vidět potřeboval, jsem viděl a to co ne, to mi netrápilo. Cestou jsem potkal i nějaký zvířátka. Sice jsem je neviděl, ale zato dobře slyšel. Napřed to byly dva kusy - podle zvuku a podle místa to tipuju na srnky. Rozhodl jsem se ono místo nazvat Does meeting point (volně přeloženo - setkávací místo se srnkami). Pak na jiném místě to opět šustilo v křoví. Nedávno jsem tam potkal zajíce v přibližně stejným čase. Tak to tipuju na něj. A zbývalo krásných 7 kilometrů.

Což jsem věděl, že si v klidu ve čtvrtek zaběhnu a ještě něco přidám. A tak se také stalo. Vydal jsem se na oblíbenou trasu kolem Ejpovického jezera, která má necelých 11 kilometrů. A běželo se mi naprosto parádně. Svítilo krásně sluníčko, bylo teplo. Tak jsem si vzal jen mikinu a v průběhu jsem jí měl z půlky rozepnutou. A ke slovu přišly i sluneční brýle. Díky tomu jsem si od potkavších lidí v zimních bundách vysloužil překvapené pohledy. Odběhnul jsem to i v docela pro mě solidním tempu, o které jsem se vůbec nemusel snažit, prostě jsem běžel na vlně a užíval si to. Tehle běh byl za odměnu třešnička na dortu. Nejlepší běh v lednu. Za odměnu večer pak sauna.

Takže padla dvoustovka! Jsem rád. Chtěl bych jí držet nadále a pokud možno zvyšovat.

V pátek jsem se těšil do tělocvičny, aby také ne, když celé odpoledne jen pršelo. Jenže trénink v tělocvičně se nakonec nekonal díky pololetním prázdninám. A tak mi nezbývalo nic jiného než vyběhnout na déšť. Vzal jsem si sice tričko navíc oproti čtvrtku, ale byla mi hlavně ze začátku docela kosa, tak jsem trochu přidal na tempu a za chvíli bylo dobře. Bahno bylo solidní, ale naštěstí ne takový, abych musel hned po doběhu prát.

Sobota byla ve znamení kratšího fartleku, ale o to více v kopcích. Celkově jsem nastoupal cca 270 výškových metrů, což považuju za docela slušný. Chtěl bych se zůčastnit pár závodů v běhu do vrchu, tak je potřeba to postupně trénovat. Poté co jsem se dostal na nejvyšší bod trasy - vrch Kokotsko, tak jsem se vydal na neprozkoumanou cestu lesem, ne příliš používanou. Z kopečka jsem to slušně rozvalil, když tu najednou Pojď mi hop! A já jako v reklamě šel na pusu. Ještě jsem se snažil to vybrat, takže jsem udělal pár kroků, než zvítězila gravitace. Už jsem si myslel, že fakt hodím placáka, ale nakonec jsem přistál na rukou a kolenou. A musím říct, že jsem byl rád za to bahno, protože přistání bylo do měkkýho. Ten pád mi taky výrazně zvednul náladu - zejména při pohledu na svá kolena a zbylých cca 4 kilometrů jsem se už jen tlemil.

Neděle dle plánu měla být volná. Docela dost jsem uvažoval nad tím, že bych přeci jen vyrazil běhat, protože nevím, jak to bude možné příští týden, ale věřím, že bude. Nakonec jsem se rozhodl pro regenerační procházku.

Celkem běžecky tedy 59 kilometrů v pátém týdnu tohoto roku, což už beru za slušnější kilometráž. A jsem velmi spokojený s lednovou dvoustovkou, kterou jsem začátkem týdne završil. Zároveň se mi tento týden běhalo náramně. Doufám, že to vydrží.

Na následující týden se hrozně těším, neboť jedu na týden do lázeňského zařízení do Poděbrad. Tenhle pobyt jsem si vysloužil za 7 odběrů krve a jedná se o lázeňský program právě pro dárce krve. Většinu za vás zaplatí pojišťovna! Takže další motivace pro to jít dávat krev! Takže to beru jako dovolenou, relaxaci, regeneraci, ale zároveň doufám, že mi nechají pořádně běhat.